Ke způsobu vedení diskuze o spisovné češtině

Ke způsobu vedení diskuze o spisovné češtině
(rozsáhlejší verze článku pro časopis Český jazyk a literatura)

V poslední době se v odborných lingvistických i populárních časopisech začalo se zvýšeným úsilím diskutovat o otázkách jazykové kultury, kodifikace češtiny a úlohy lingvistů v celém procesu. Je myslím velmi důležité, aby do těchto diskuzí byli vtaženi i pedagogové, vždyť ti se významnou měrou podílejí na utváření povědomí o těchto otázkách u široké veřejnosti. Především z toho důvodu považuji za nutné se vyjádřit na stránkách tohoto časopisu k některým myšlenkám, které uvedly ve svém diskuzním příspěvku autorky H. Borovská a K. Klímová (2006-2007) v reakci na článek P. Sgalla a C. Maglione (2005-2006). Zatímco příspěvek P. Sgalla a C. Maglione se zabýval posledními výsledky výzkumu v oblasti mluveného jazyka probíhajícího od šedesátých let a pozitivním návrhem řešení současné situace, reakce autorek je kritikou tohoto proudu. Aby byl obraz současných sporů úplný, je myslím vhodné předestřít čtenářům i hlavní námitky proti současné jazykově regulační praxi.

Autorky článku Má spisovná čeština potíže? začínají svůj text nářkem nad „neuspokojivou úrovní jazykové kultury a jazykového chování na našich školách“ (s. 20). Příčinou tohoto (podle autorek neblahého) stavu je to, že „se užívá mluvená forma, která se spisovné normě značně vyhýbá a vzdaluje se jí“ (s. 20). Je třeba si uvědomit, že pro takováto negativní konstatování je třeba disponovat tím, čemu se říká tertium comparationis, tedy jakýmsi etalonem, s kterým budeme současnou úroveň jazyka a komunikace poměřovat. To se ovšem v článku autorek (ani v jiných podobných případech) neděje. Nejen tedy, že negativní hodnocení současného jazyka s autorkami nesdílím (nevím, proč by nespisovné projevy měly být automaticky nekultivované), nejsem ani toho názoru, že takovéto hodnocení stavu jazyka je opodstatněné a přísluší lingvistům.¹ Odstup běžně mluvené češtiny od kodifikovaného jazyka, doložený i výzkumem, který shrnují Sgall a Maglione, je fakt, s nímž lze snad nesouhlasit, obtížnější však je ho kvalifikovaně hodnotit (ať už negativně nebo pozitivně).

Celá úvodní pasáž zabývající se nízkou úrovní projevů je však pozoruhodná ve srovnání s částí druhou, která je vášnivou obhajobou současné kodifikační praxe a výsledků, kterých bylo touto metodou dosaženo. Není poněkud paradoxní, pokud si stěžujeme na výsledek určité činnosti (kultivovanost jazyka), ale základní potřebnost a správnost metody této činnosti neustále obhajujeme? V jaké jiné oblasti lidského konání by bylo možné obhajovat nástroje, o jejichž nefunkčnosti sami podáváme svědectví?

Poměrně časté je v současnosti odvolávání lingvistů na postoje a přání mluvčích; neuspokojivé úrovně „si všímá i veřejnost a kritizuje ji“, píší autorky reakce (s. 20). Problematické je na tomto tvrzení za prvé to, že se nedá odhadnout, za jak velkou část veřejnosti autorky mluví. H. Borovská a K. Klímová tvrdí, že mluvčí si „cení spisovného jazyka víc, než si autoři [tj. Sgall a Maglione – doplnil VC] dokáží představit“², a citují vyjádření O. Uličného, že vůle dodržovat normu se projevuje dotazy na jazykovou poradnu (s. 25). Jakou váhu však mají tyto přece jen menšinové hlasy ve srovnání s kolektivním územ desetimilionového národa, který je zastoupen (sice stále v nedokonalé, ale v současnosti nejreprezentativnější podobě) např. v Českém národním korpusu?

Za druhé je třeba si uvědomit, že ti, kteří kritizují stav komunikace, mají pravděpodobně zkreslenou představu o současném úzu (vlivem preskriptivní kodifikace a potažmo i školy). Tím, že lingvisté popisují jazyk spíš „jak by měl vypadat“ než „jak skutečně vypadá“, poskytují argumenty těm, kteří tvrdí, že jazyk upadá, což je hodnocení z lingvistického hlediska neopodstatněné. Předpokládám, že lidé, kteří mají povědomí o skutečné a nezkreslené podobě úzu (a normy), se podobných hodnocení nedopouštějí. Pouze ten, kdo si (poněkud naivně) myslel, že se skutečně mluví tak, jak nám to kodifikace přikazuje, může být současným stavem komunikace znepokojen. Je-li tedy opravdu znepokojena velká část veřejnosti, jak tvrdí autorky, je na vině především lingvistika, která by měla veřejnost informovat o skutečném stavu současného jazyka bez neopodstatněných negativních odsudků.

Pokud přistoupíme na stanovisko H. Borovské a K. Klímové, že úroveň projevů je obecně nízká, je třeba hledat kořeny tohoto stavu. Ten má své příčiny především v minulém období, které je určováno předválečnou teorií jazykové kultury. Pokud se tedy v článku autorky dotýkají úrovně znalostí a schopností současných studentů, je třeba připomenout, že tato úroveň odráží možnosti školní výchovy, která se však zdaleka nemůže věnovat jen slohu a komunikaci. Kritizujeme-li tedy nízkou úroveň stylistických schopností (s. 20), je třeba si uvědomit, že je to do velké míry způsobeno tím, že studenti jsou z větší části trénováni na zvládnutí jiných dovedností zejména pravopisných a tvaroslovných, tedy zvládnutí kodifikace. Na hlubší procvičení stylistiky a nácvik výstavby textu tak nezbývá dost času. Diskutabilní je především přínos morfologického a pravopisného tréninku pro praktické komunikační schopnosti studentů.

Nemůžu rovněž souhlasit s tím, že na učitelích je, aby žáky naučili uvědoměle (a soustavně) používat spisovný jazyk (s. 21). Jediným úkolem jazykové výchovy ve školách je naučit studenty komunikovat tak, aby to bylo funkční a adekvátní. Školní jazyková výchova by se měla zaměřovat především na sdělovací schopnosti žáků v celé škále komunikačních funkcí. V nižších ročnících se jedná o nácvik jednoduchých komunikačních situací, ve vyšších pak o řešení složitějších stylistických zadání. Školská výchova by měla předestřít studentům celé spektrum vyjadřovacích možností jazyka, nepodrývat jejich orientaci v přirozeně nabytých jazykových normách, kterou získávají při osvojování mateřského jazyka, a informovat o územním a sociálním rozrůznění jazyka (rozvíjení jazykové tolerance)³. Rozhodně proto není pro komunikační schopnosti studentů vhodné, když se žák při vstupu do školy dozví, že česky patřičně neumí. Nepopírám, že v současnosti představuje adekvátní vyjadřování v mnoha situacích nutnost přizpůsobit se prostředkům kodifikované češtiny, v žádném případě to ovšem nelze vidět přímočaře (už vzhledem k tomu, že zde existuje – jak o tom píše P. Sgall a C. Maglione – široké přechodné pásmo prostředků, které jsou vhodné, ale povětšinou navzdory stavu úzu kodifikovány nejsou).

Sporné je i tvrzení, že problém není v jazyce, ale v mluvčích, resp. v myšlení mluvčích (s. 24). Chtělo by se ironicky dodat, že možná by si čeština měla vybrat jiné, lepší mluvčí, než jsou Češi. „Kdo ví, co chce říci, ví obvykle také, jak to říci. Bez jazyka nelze myslet, a našemu myšlení tudíž znalost českého tvarosloví jen prospěje“ (s. 25). Nechci zpochybňovat fakt, že jazyk významně spoluutváří naši představu o okolním světě, přesto však soudím, že podobná vyjádření jsou přehnaná. Existuje opravdu spolehlivý důvod, proč se domnívat, že bohatost a složitost systému jazyka (a to právě v tvarosloví) přispívá k přesnějšímu myšlení? Soudí autorky, že by kodifikace tvarosloví ze 14. století, které bylo neskonale bohatší, mnohotvárnější, než má čeština dnes, prospěla myšlení mluvčího ještě víc? Podle mého názoru není možné kultivovat myšlení pomocí předepisování jazyka, zvlášť uvědomíme-li si, že morfologie je pouze jednou ze součástí, která tvoří kultivovaný projev. Ve srovnání s výběrem lexika a stylizací se jeví jako faktor nejméně důležitý.

Signifikantním rysem současné situace v české jazykovědě je fakt, jak málo pozornosti je věnováno běžně mluvenému jazyku (jde především o neformální a nepřipravené projevy). Informace o této základní a nejužívanější podobě jazyka máme převážně od zahraničních lingvistů; od 60. let zásluhou J. Běliče a P. Sgalla vznikají i u nás práce, které se tímto tématem zabývají. Výsledky těchto výzkumů jsou však málokdy podkladem jazykové kodifikace, protože nejsou v souladu s představou o výlučném postavení spisovného jazyka ve veřejných projevech. P. Sgall a C. Maglione podali ve svém příspěvku přehled nových výsledků z tohoto dlouhodobě probíhajícího výzkumu.

Konstatování v úvodu článku P. Sgalla a C. Maglione o tom, že „spisovná čeština má své slabiny“ (s. 80), interpretují autorky reakce tak, že Sgall a Maglione se „domnívají, že spisovná čeština neplní dobře svoji úlohu“ (s. 21). Ve skutečnosti (a s ohledem na zbytek článku P. Sgalla a C. Maglione, ve kterém je zdůrazněn přechod od dosavadního chápání spisovnosti k širšímu pojmu standardního vyjadřování) je tato interpretace zavádějící: není to spisovná čeština, kdo neplní dobře svoji funkci, ale kodifikátoři a zprostředkovaně škola. Jevům, které se pravidelně užívají ve veřejných projevech (na ty P. Sgall upozorňuje soustavně od 60. let), se stále upírá jejich reálné postavení tím, že je kodifikace nezohledňuje (ani jako varianty archaičtějších prostředků). Jenom v intervenčním (a v podstatě puristickém) kontextu je možné – jak to dělají autorky reakce – uvažovat o tom, že nějaký jazyk neplní dobře svoji úlohu a je třeba ho nějakými zásahy zachránit.

Autorky se rovněž odvolávají na „argumenty“, které na základě korpusu snesl proti autorům výzvy v SaS (Čermák-Sgall-Vybíral 2005) doc. K. Oliva (2005). Přitom jeho vývody, jak na to upozorňují i E. Hajičová a V. Schmiedtová (připravuje se), jsou (alespoň zčásti) ukázkou manipulace a nefér argumentace pomocí korpusových dat. Je kupříkladu zřejmé, že počet výskytů slovního tvaru ženama se nemusí shodovat s frekvencí tvaroslovného typu -ama; tím, že doc. Oliva tento rozdíl neuvedl (nebo nechtěl uvést?), zmátl celou lingvistickou obec, která není tolik zběhlá v hledání v korpusu. Pokud má být Olivův článek jakýmsi vzorem toho, jak by se mělo o těchto otázkách diskutovat, pak musím konstatovat, že požadavky na úroveň diskuze jsou „žalostně“ nízké. Je jenom škoda, že H. Borovská a K. Klímová nevěnovaly dostatek času tomu, aby současný stav s korpusem konzultovaly samostatně; třeba by zjistily, že vývody P. Sgalla a C. Maglione nejsou se stavem v mluvených korpusech v rozporu.

H. Borovská a K. Klímová ocitovaly celou pasáž z textu J. Krause (s. 23), který tvrdí, že rozdíl mezi spisovným a nespisovným jazykem je analogický k oblečení (každé se hodí pro jinou situaci). Problém je ovšem opět v interpretaci. To, že se jinak mluví doma a jinak na veřejnosti, je samozřejmý a triviální fakt; nevyplývá z toho ovšem nijak potřeba preskriptivní kodifikace, která by např. normovala morfologii. V opačném případě, tedy pokud bychom trvali na stanovisku, že kultivovanost veřejného projevu zaručuje pouze kodifikace, bychom totiž mohli po kodifikaci chtít, aby v zájmu kultivovaného vyjadřování stanovovala např., že se na veřejnosti neříkají vulgarismy. Jinými slovy, většina mluvčích (včetně dětí na nižším gymnáziu) si rozdíl mezi veřejným a neveřejným v oblasti oblečení i projevů uvědomuje; lingvisté by si z této potřeby odlišovat ovšem mohli udělat důvod, proč regulovat a dekretovat něco, co regulaci a předpis nepotřebuje.

Autorky reakce rovněž zpochybňují pojem standard, protože se prý jedná o nedefinovaný pojem (s. 22). Je to o to víc absurdní, že jsou samy (podle náznaků) zastánkyněmi pojmu spisovnost, který nedefinovaností trpí už od doby svého uvedení ve 30. letech (viz Cvrček 2006). Z většiny textů, které s pojmem standard operují, je přitom zřejmé, že se jedná o ne přesně ohraničitelnou množinu prostředků pravidelně užívaných a adekvátních dané situaci, o jejíž existenci rozhoduje primárně úzus (ať už je reflektovaný korpusem či jinak) a na jejíchž okrajích je široké přechodné pásmo mezi prostředky standardními a nestandardními.⁴ Z předešlého je rovněž zřejmé, že se v naší situaci nejedná o standard jediný, ale o mnoho standardů (standard oficiálních projevů, standard vědeckých textů, ale také např. standard hospodského hovoru apod.). Na pojem spisovnost však autorky zjevně tak vysoké nároky jako na standard nemají. „Chceme-li uvažovat o úpravách spisovné normy, případně o kodifikačních změnách, bylo by na místě vycházet z výzkumů textů spisovných, ať už psaných nebo mluvených (tj. zpravidla veřejných a oficiálního rázu)“ (s. 23). Jak by si představovaly výzkum spisovné normy, pokud by měl vycházet pouze ze spisovných textů? Nejsou spisovné texty ty, které odpovídají spisovné normě, a naopak není spisovná norma odvozena ze spisovných textů? Není to poprvé (a bohužel asi ani naposled), kdy se termín spisovnost používá jako samospásný; definice kruhem, které jsou jinak z oblasti vědy striktně vyloučeny, se zde bez problémů (už téměř 70 let) v různých obměnách uplatňují.

Proti návrhům P. Sgalla a C. Maglione se autorky reakce zaštiťují jednotou kulturního jazyka. „Nelze nevidět, že uskutečněním takového návrhu bychom obětovali jednotný kulturní jazyk.“ (s. 22) Je přitom zřejmé, že tímto jednotným kulturním jazykem myslí především kodifikovanou češtinu. Do jaké míry je však takový jazyk jednotný, z textu už nevyplývá. Mýtus jednotnosti kodifikované češtiny narušuje fakt, že do kodifikace se dostávají vcelku pravidelně regionálně omezené varianty jako je stolař (oproti celonárodnímu truhlář), výslovnost zavřeného moravského [e] či moravské asimilace znělosti [zhoda]. Proč se analogické jevy z běžně mluvené češtiny do kodifikace nedostávají (viz např. tolik kritizované otevřené vokály, tvary jako bysme nebo lidma), je myslím nejen pro mě záhadou. Je snad možné analogické jevy hodnotit jednou jako spisovné a jednou jako projev nedbalosti v závislosti na tom, kde se většinově používají? Rovněž bychom se mohli ptát, proč moravské regionálně omezené varianty nepředstavují nebezpečí pro jednotu kulturního jazyka, zatímco obecně české ano.

Autorky reakce soudí, že názory P. Sgalla a C. Maglione jsou rozporné v tom, že odsuzují „přirozenou“ diferenciaci a stratifikaci národního jazyka jako něco škodlivého, avšak současně navrhují „pluralitní“ kodifikaci (s. 23). Výrok v sobě skrývá minimálně dva problémy. Za prvé, autorky vycházejí z nedokázaného předpokladu, že rozvrstvení češtiny, jak je popisováno současnými teoriemi, je přirozené. Jak se to pozná? Evidentní fakta o stratifikaci češtiny (ponecháme-li stranou dialekty) zahrnují to, že v češtině existuje preskriptivní kodifikace, která do jazyka intervenuje, a rozděluje tak prostředky na spisovné a nespisovné (tj. správné a nesprávné) na základě jakýchsi apriorních a nedefinovaných kritérií. Ve světle těchto faktů se stratifikace národního jazyka již tak přirozená nejeví.

Za druhé je zde otázka plurality kodifikací. Různost deskriptivních kodifikačních^⁵ příruček, které doporučují nestejné prostředky, je pouze prostředkem k minimalizaci tlaku lingvistiky na mluvčí a jazyk, nikoliv cílem. Úvaha, která tento směr podporuje, je prostá: každý výstup lingvistického bádání (a tím spíš kodifikace určená veřejnosti) vytváří tlak na mluvčí a na jazyk. Pokud je zdrojů takových tlaků víc, vzájemně se oslabují a jazyk má možnost se přirozeněji vyvíjet. Mluvčí z toho budou těžit především tím, že se bude postupně zmenšovat rozdíl mezi normou, kterou si osvojují přirozeně, a normou kodifikovanou. Pluralita proto neznamená nutně více dublet a výjimek (jak si myslí autorky), ale možnost svobodné volby (příručky i konkrétního prvku), která je nutnou podmínkou jakéhokoli (tedy i jazykového) vývoje. K tomu autorky v analogii s legislativou ironicky poznamenávají, že „zákony mají být nezávazné, pluralitní, aby si občan mohl vybrat pro něj nejvýhodnější variantu, a že legislativa případně nemusí vznikat na půdě parlamentu a už vůbec se nemá lidem vnucovat“ (s. 23). Tuto analogii není možné použít jako argument, protože nerespektuje podstatu problému. Jelikož to není zřejmé, je třeba stále opakovat, oč se v jazykové kultuře už více než 70 let vede spor: je jazyk takový společenský jev, který má být regulován způsobem přibližujícím se zákonu, nebo takovou regulaci nepotřebuje? Analogií autorky jasně dokazují, že považují regulaci jazyka (třeba i legislativního typu) za vhodnou; jejich oponenti – mezi které se počítám – argumentují tím, že jazyk není možné úspěšně regulovat (všechny takové pokusy skončily fiaskem) a navíc to není účelné, protože potřebujeme možnost vyjadřovat se přirozeně, mnohotvárně, a „právnické“ problémy s jazykem nenastávají.

Představa autorek, že „úkolem lingvistů je vymezit co nejpřesněji a zdůvodněně určité vrstvy, útvary nebo variety“ (s. 22), se rozchází s mým povědomím lingvistické práce. Úkolem jazykovědců je vysvětlovat a popisovat reálný jazyk, nikoli rozdělovat jeho prostředky do skupin, jejichž nálepkám (spisovné nebo nespisovné) se později u běžných mluvčích dostane ohodnocení na škále správný a nesprávný. Právě toto hodnocení jazykových prostředků (namísto jejich popisu) je momentem, který způsobuje nezdravou preskriptivnost celé současné situace. Mluvíme-li tedy o tlaku současné kodifikace na jazyk a na mluvčí, myslíme tím především situaci, kdy lingvistika poskytuje argumenty pro diskvalifikaci mluvčího pouze na základě neshody jeho projevu s platnou kodifikací.

Stejně tak nemůžu souhlasit s popisem toho, co je smyslem kodifikace. Podle autorek se nejedná o pouhé zaznamenávání úzu, protože lingvistova úloha by tak byla příliš „pasivní a nedůstojná“ (s. 23). Možná mám jiná měřítka důstojnosti, ale nepředpokládám, že by se naprosto apurističtí jazykovědci první poloviny 19. století cítili nedůstojně, či že by byla všeobecně známá pasivita anglických a amerických jazykovědců, jejichž odpor k plošné preskripci by nám mohl být v lecčems vzorem. Podle autorek musí být kodifikace výrazem promyšlené úvahy, nikoliv nereflektovanou odvozeninou korpusových^⁶ výzkumů (s. 24). Jaká by ta úvaha měla být? Je vůbec možné tak složitý systém, jako je jazyk, nějak naplánovat a promyslet? Obávám se, že se zde jedná o noetický optimismus, který byl pochopitelný v 30. letech minulého století, kdy vznikala teorie jazykové kultury, dnes je však už trošku anachronismem.

S tím souvisí i vyjádření, že norma nemá popisovat, jak se dnes mluví, ale má stanovit, jak jazyk užívat, aby se co nejvíce zdokonaloval ve všech svých možnostech; má být prostředkem jazykového tříbení. Podle H. Borovské a K. Klímové je třeba zvažovat výhody a nevýhody daného kodifikačního zásahu (s. 24). Představa, že jazyk je třeba zdokonalovat a zlepšovat (tedy vybrousit – odtud metafora lingvisty-brusiče), je mylná a byla už mnohokrát odmítnuta. Pokud by se této teze striktně držely všechny kodifikační instituce, pravděpodobně by žádná kodifikace dosud nevyšla, protože posouzení výhod a nevýhod jednotlivých zásahů nebylo v našem prostředí metodologicky vyřešeno (pokud ho vůbec někdo kdy řešil). Jazyk není třeba vylepšovat, poskytuje přesně tolik možností, kolik jich kolektiv mluvčích potřebuje, není důvod do něj ve prospěch jakéhosi matně stanoveného cíle zasahovat (když navíc nevíme, jaké by náš zásah mohl mít důsledky).

Uvažují-li H. Borovská a K. Klímová o jazykově regulační praxi v termínech demokratický a antidemokratický, měly by si uvědomit dvousečnost svého argumentu. Uvádějí, že P. Sgall a C. Maglione uplatňují na češtinu antidemokratický princip rovnostářství: „V zájmu těch, kdo neumějí a nechtějí dodržovat existující normy, má dojít k nivelizaci.“ (s. 25) Za prvé není jasné, jak k tomuto závěru na základě původního článku P. Sgalla a C. Maglione autorky dospěly. Za druhé je třeba připomenout, že na straně lingvistů požadujících změnu kodifikační politiky stojí především úzus (viz už vzpomínaná sumarizace čtyřicet let trvajícího výzkumu, jehož výsledky nelze opomíjet). Co demokratičtějšího si přát? Není přitom důvod, proč se domnívat, že postoje získané od mluvčích v anketě, jsou přesnějším odrazem reálných postojů ke konkrétním prostředkům než úzus. Každý mluvčí se na kolektivním úzu svým zanedbatelným příspěvkem podílí, proč se tedy v české jazykovědě dlouhodobě úzus „nepřeceňuje“? Je to možná z toho důvodu, že se všechny jevy, které se z nějakých důvodů kodifikátorům nelíbí, označí za mluvu těch, „kdo neumějí a nechtějí dodržovat existující normy“. Jak je možné, že si autorky (a kodifikátoři) nekladou nejdříve otázku, zda se nejedná o jazykový vývoj, před tím, než takové jevy odsoudí jako vadné a nekultivované? Existuje snad případ, kdy by se jazykový vývoj (s drobnou výjimkou terminologických neologizmů) nedostal do sporu s dosavadní normou?

Elementární shodu s autorkami reakce nacházím pouze v tvrzení, že lingvisté by se měli vzdát monopolu na rozhodování, co už je v jazyce povolené a co přijde na řadu později (s. 25). Bude to ovšem tím, že je to tvrzení natolik vágní, že je možné ho interpretovat dvěma protichůdnými způsoby. Autorky si pravděpodobně přejí, aby úsilí, které reprezentuje především prof. Sgall, nebylo tvůrci kodifikace uznáno za legitimní, a aby se tím pádem pokračovalo v současné praxi (což mimochodem není nic jiného než to, že bude snad nějaký kodifikační orgán rozhodovat o tom, které prostředky už jsou dostatečně spisovné k tomu, aby byly kodifikovány, a které prostředky musí ještě nějaký čas počkat; jaká kritéria k tomu použijí, je záhadou). Postoj, který zastávám, naopak předpokládá, že se lingvisté zřeknou rozhodovací pravomoci nad jazykem a přistoupí na fakt, že ideálním řešením je jazyk „pouze“ popisovat a nijak do něj neintervenovat, ponechat ho tedy přirozenému vývoji. Přesný popis cesty, která vede ke splnění tohoto cíle, přesahuje možnosti tohoto článku (viz Cvrček připravuje se).

Pokud si autorky stěžují, že P. Sgall a C. Maglione nedodávají nic nového, a proto je třeba opakovat „staré a stále platné“ (s. 25), je nutné se ptát, kde jsou kořeny takového stavu. Faktem je, že na většinu kritiky teorie jazykové kultury nebylo dosud odpovězeno; výtky vůči ní a jejímu uplatňování tak neztrácejí nic na své důležitosti, ba naopak. Připojím proto namátkově několik tematických okruhů, kterých se kritika teorie jazykové kultury dotkla a na které dosud nebylo nijak uspokojivě reagováno ze strany zastánců současné praxe (natož pak aby byly vyvráceny):

Autorky svým příspěvkem dokazují, že se – jak na to už před 50 lety upozornili H. Kučera a později P. Sgall – nekodifikované tvary běžně užívají v mnoha různých situacích. Odmítají ale, že by lingvisté mohli uvažovat o jiné reakci na tuto situaci, než je věčné napomínání neukázněných mluvčích. Je zjevné, že na tahu jsou nyní zastánci současné praxe. Buď se s kritikou vyrovnají a dokážou oprávněnost svých postupů, nebo uznají legitimitu námitek a svolí k revizi současné jazykově regulační praxe. Dokud ovšem na tyto výtky nebude uspokojivě odpovězeno, nezbývá, než je znovu připomínat.^⁷

BOROVSKÁ, H. - KLÍMOVÁ, K. Má spisovná čeština potíže? ČJL, 2006-2007, roč 57, s. 19 – 26.

ČERMÁK, F. - SGALL, P. - VYBÍRAL, P. Od školské spisovnosti ke standardní češtině. SaS, 2005, roč 66, s. 103 – 115.

ČERMÁK, F. Preskriptivismus: Variabilita versus stabilita. In Minářová, E. - Ondrášková, K. (eds.). Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny, perspektivy. Brno 2004, s. 12 – 17.

HAJIČOVÁ, E. - V. SCHMIEDTOVÁ, V. Standardní čeština a korpus. SaS 2006, roč. 67, s. 262 - 266.

OLIVA, K. Požadavky na úroveň diskuse o spisovné/standardní češtině, SaS 2005, roč 66, s. 278-290.

SGALL, P. - MAGLIONE, C. Čeština standardní a běžně mluvená. ČJL, 2005-2006, roč 56, s. 80 – 87.

ŠTÍCHA, F. K pojetí spisovnosti. In Jančáková, J. - Komárek, M. - Uličný, O. (eds.). Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta UK, 1995, s. 57 – 60.

1Kromě toho, že uváděné příklady „neuspokojivé úrovně“ jsou nestejného druhu (od morfologických příkladů jako některý kompetence po lexikálně stylistické nechci se tady před váma prsit), nesouhlasím ani s používáním hodnotících odsudků jako „bohužel se objevují nevhodné prostředky“ či „žalostně nízká úroveň“. Co může být na jazyce a jeho používání žalostného? Opravdu autorky soudí, že podobná hodnocení do práce jazykovědce patří? Jak se lingvistickými nástroji měří vhodnost prostředku (pokud to není úzus), nemluvě o uspokojivosti úrovně jazykové kultury?

2Autorky přitom nesdělují, kde se dověděly, co si autoři, tj. P. Sgall a C. Maglione, „dokáží představit“ a co ne.

3Mnoho úsilí se ve škole a společnosti věnuje na odstranění xenofobie a rozvoj tolerance. Fakt, že jsme různí a je třeba to respektovat, se v našich školách už vcelku etabloval, ale to, že mluvíme každý trošku jinak, je stále předmětem hodnocení a odsudků. V oblasti jazykové výchovy setrváváme na postojích značně diskriminujících; děti se tak občas dozvídají, že jazyk určitého regionu je pokleslý, nedbalý, protože „nemá tak blízko“ ke kodifikované normě jako jiný dialekt apod.

4Toto neostré vymezení lépe odpovídá nečernobílému postavení prostředků v jazyce; nemůžeme očekávat přesné vymezení tam, kde zkoumaný jev z podstaty ostrý není.

5Pokud se čtenář domnívá, že spojení deskriptivní kodifikace je oxymoron (což si na základě pozorování úzu lingvistických textů nemyslím), nechť přijme pro tento text následující stipulativní definici: kodifikace je jakýkoli výstup synchronního empirického lingvistického bádání, který je přístupný široké veřejnosti.

6Je třeba připomenout, že korpusy – jakkoli je jejich velikost zatím (zejména u mluvené češtiny) nedostatečná – jsou stále nejreprezentativnějším a nejpřesnějším zdrojem informací o jazyce. Jakékoli jiné způsoby zjišťování úzu budou vždy méně relevantní a méně aktuální. Bylo by jistě zajímavé vědět, na základě jakých informací by autorky v kodifikační praxi rozhodovaly.

7Tento příspěvek vznikl v rámci výzkumného záměru Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ČR číslo MSM 0021620823.